Podpořili jsme

Pozornost a podporu věnujeme smysluplným projektům a iniciativám

Příběhy podpořených osob

Eva

Eva Lukešová už čtvrtým rokem studuje fakultu výtvarných umění na VUT v Brně. Letos ji čekají státnice. Obor, který si vybrala, patří k nejnáročnějším. A také k nejdražším. Studuje sochařství.

Eva Lukešová Přestože jde o státní školu, náklady na studium nejsou malé. Materiál si totiž studenti platí sami. Barvy, sádra, to vše něco stojí. Eva má ale jasno v tom, co chce v životě dělat. Proto už přesně ví, na co použije stipendium z Fondu vzdělání od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB. Pomohou jí složit praktickou část bakalářské zkoušky, zaplatí z nich mimo jiné materiál na její poslední sochu v téhle fázi studia.

Evini rodiče se rozvedli a maminka se i s bráškou odstěhovala. Od té doby žije v rodinném domku v Nivnici jen se svým tatínkem a hodí se jim každá koruna. „Odmalička mě bavilo něco tvořit a věděla jsem, že to je cesta, kterou chci jít,“ vypráví Eva. Ze základky vedly její kroky rovnou na střední uměleckou školu. Když přišla za rodiči, že tím, co chce v životě dělat, je umění, velkou radost prý neměli, ale nezbylo jim nic jiného, než souhlasit. „Záleží jim na tom, abych dělala, co mám ráda,“ dodává.

Když pak přemýšlela o tom, kam na vysokou, její výběr padl na sochařství. Nejdříve to zkusila v Ostravě. Tam jí ale moc nevyhovoval systém studia. Brněnská VUT byla mnohem lepší volbou. Školu si vybrala také kvůli profesorovi, který ji učí. Byly to jeho názory v oblasti umění, které jí přesvědčily, že jí studium v jeho ateliéru bude vyhovovat a posouvat dál.

Eva to má v hlavě srovnané a ví, že nic není zadarmo. „Při studiu sochařství hodně záleží, jak aktivní jste, jaké si dáte cíle a na kolika projektech se během studia rozhodnete pracovat. Kromě jasně daných úkolů máme možnost pracovat i na vlastních tématech. Čím víc si člověk zkusí, tím víc ho to posune, tím víc se naučí. A tím víc ho to taky stojí, protože materiál si nakupujeme sami,“ popisuje Eva.

Na otázku, jak se na obor, který studuje, dívá tatínek, Eva s úsměvem říká: „Taťka umění moc nerozumí, ale těší ho, že mi to jde a že mě to baví. Je ale rád, že jsem si během školy udělala i pedagogické minimum v rámci programu Celoživotní vzdělávání na VUT. Pro jistotu. Kariéru umělce si nenaplánujete a nikdy dopředu nevíte, jestli se vám v oboru bude dařit nebo ne. A mě navíc učit baví.“ Práci učitelky si ostatně už vyzkoušela. Ve volném čase zadarmo doučuje děti cizinců v diecézi Brno. Bere to jako dobrou zkušenost a praxi.

I když si studiem pedagogiky připravila alternativu, svého snu se vzdát nehodlá. A dost možná to ani nebude třeba. Už proto, že vyhlídky má víc než slibné a o její práci je zájem už teď. Příležitostně si přivydělává zakázkami od známých a lidé si ji čas od času zvou na své večírky, kde na počkání kreslí karikatury přítomných. „Všechno to je ale jen příležitostné,“ dodává Eva skromně.

Roman

Teprve před měsícem nastoupil Roman Body na Vysokou školu podnikání a práva v Praze. V tom, co chce dělat, má ale jasno už dávno. Bude prý pomáhat lidem se stejným osudem. Pochází z romské komunity a ví, jak je těžké něčeho dosáhnout, když člověk pro svůj rozvoj nemá dobré podmínky.

Roman Body Romana inspirují lidé, kteří v životě něco dokázali, ať už jde o slavné osobnosti nebo úplně obyčejné lidi kolem něj. Odsud plyne jeho odhodlání: „Sám jsem dostal šanci něco dokázat, takže ji chci dát i ostatním. Trestní právo mě zajímá už od střední. Proto jsem si vybral školu se specializací na právo ve veřejné správě. Jednou chci pracovat jako kurátor na zastupitelství nebo na úřadě. Třeba tady u nás, v Praze 5.“ Roman má velké cíle. Pokud nebude kurátorem, má alternativu. Jeho tajným snem je vlastní advokátní nebo realitní kancelář.

Za svůj největší dosavadní úspěch považuje složení přijímaček a přijetí na vysokou. Vysoká školu podnikání a práva je škola soukromá. Největší část stipendia z Fondu vzdělání od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB proto půjde na zaplacení školného. „Je to jednoduché. Zkrátka nemáme moc peněz,“ říká Roman otevřeně, „přesto mi naši pomáhají, jak můžou, a já si jich za to hrozně vážím.“ Kdyby nedostal stipendium, jeho život by prý byl o dost náročnější. Musel by si hledat další brigádu a nemohl by se naplno věnovat studiu. A dost možná by nestudoval vůbec.

Na Romanovi je vidět, že si cení příležitosti, kterou díky stipendiu dostal. Cesta k finanční podpoře nebyla úplně lehká: „Možná se budete divit, ale žádal jsem o podporu u spousty jiných nadací. A řada z nich se zaměřuje přímo na podporu Romů. Nikde to ale nevyšlo. Až tady. To mě samotného překvapilo.“

Roman je odmalička sportovně založený. Dřív se intenzivně věnoval hokeji. Možná právě tam získal vůli a odhodlání, se kterým si jde za svým cílem. U hokeje vydržel jedenáct let. Teď už si prý zahraje jen rekreačně. Své úsilí raději věnuje škole a sem tam nějaké brigádě. Odpověď na otázku, kde bude za deset let, si dlouho nerozmýšlí: „Dostuduju a splním si svůj sen.“

Natalya

Když bylo Natalyi méně než šest měsíců, její rodiče se rozhodli prodat rodný dům v Kazachstánu a přestěhovat se do České republiky. Přijeli s nadějí, že tady najdou nové zázemí a domov. Odvážný životní krok bohužel rodina neunesla. Rozchod rodičů, boj s existenčními i závažnými psychickými problémy, to všechno bylo součástí Natalyina dětství. Z rozhovoru s touto cílevědomou a na svůj věk velmi dospěle působící slečnou máte pocit, že se takové věci prostě stávají a vše, čím si za svůj život prošla, bere jako cennou životní zkušenost.

Natalya Dnes žije Natalya sama v Zařízení pro děti cizince, studuje Pedagogické lyceum a s rodinou se stýká minimálně. Harmonické dětství, jaké prožila většina z nás, nepoznala. Rodina, která se snažila v Čechách zapustit nové kořeny, bojovala s jazykovou bariérou, nedostatkem peněz, ale především s psychickými problémy maminky, které oslabovaly těžce nabytou stabilitu rodiny. „Neměla jsem nikoho, s kým si popovídat a kdo by mi řekl, co je správné a co ne. Snažila jsem se nebýt doma, učit se od okolí nebo od kamarádů. U nás to bylo prostě složitý.“

Už od třinácti let se Natalya snažila ulehčit situaci rodičů tím, že chodila příležitostně na brigádu. Když jí bylo 15 let, matka od rodiny odešla a situace se ještě zhoršila. O tři roky starší bratr musel okamžitě do práce a Natalya začala pracovat ve volném čase jako servírka. To už byla na střední škole a bydlela na internátu, domů se vracela spíše vydělat peníze, aby měla z čeho zaplatit jídlo a ubytování. V této době začala být pro Natalyi situace neúnosná. Práce o víkendech, vytížení ve škole a nulové domácí zázemí vyústily ve změnu školy i odchod z domova.

V současné době žije Natalya v Zařízení pro děti cizince. „Není mi tu špatně, je to něco jako dětský domov, ale mám svůj pokoj, zázemí a klid na učení.“ Dívka s velkýma zelenýma očima působí dojmem umělecké duše. Odmala hraje na housle, má ráda divadlo a vždy ji bavilo čtení knížek. Stipendia z Fondu vzdělání od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB si moc váží. „Každá koruna se hodí. Do školy potřebujeme nakupovat knížky a studijní pomůcky, občas je potřeba i něco na sebe,“ dodává skromně.

O své budoucnosti má čerstvě plnoletá Natalya jasnou představu, zvládnout blížící se maturitu a pokračovat ve studiu na vysoké škole se zaměřením na pedagogiku. „Od malička jsem chtěla být učitelka. Zatím si nejsem jistá, s jakou věkovou skupinou dětí se nejlépe najdu, ale to bude, doufám, ještě čas si uvědomit. Vlastní dětství jsem si moc neužila a ráda bych si to prožila alespoň v dospělosti,“ dodává s úsměvem.

Honza

Někomu se o hodinách matematiky zdají noční můry do konce života, pro Honzu je to jeden z nejoblíbenějších předmětů ve škole. Podobně to má s ekonomikou a hodinami účetnictví. Prý jednou bude účetním. Klidně by se ale mohl živit jako programátor. Zkušenosti ke každé ze tří profesí sbírá o sto šest.

Honza Honza navštěvuje druhým rokem Obchodní akademii Olgy Havlové v Jánských Lázních. Přes týden bydlí na internátě, jinak je doma v Úpici na Trutnovsku. Právě na zaplacení internátu půjde největší část peněz z Fondu vzdělání, který je společnou iniciativou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB. Akademie Olgy Havlové je škola v mnoha ohledech specifická. Kromě bezbariérového přístupu má vlastní rehabilitační centrum, bazén a celkově tam výuka probíhá trochu jinak. Kvůli Honzově nemoci je to třeba.

Honza trpí svalovou dystrofií, při které postupně ochabují svaly. Jeho optimismus by mu ale mohl leckdo závidět. Narodil se jako zdravý kluk. Nemoc se začala projevovat v pěti letech, kdy rodiče začali pozorovat, že neběhá tak rychle jako ostatní děti jeho věku. Postupně se jeho stav zhoršoval, dnes mu pohyb usnadňuje elektrický vozík. Honza to ale bere z té lepší stránky: „Zatím to ještě zvládám. Vždycky si říkám, že je třeba vážit si každého dne. Lidé jsou na tom i hůř,“ říká, když vzpomíná na spolužáka s dystrofií, který kvůli pokročilému stádiu své nemoci už musí dýchat s pomocí respirátoru.

Honza má hodně z optimisty a trochu z realisty. Účetnictví ho baví, ale vnímá i praktickou stránku: „Kvůli své nemoci bych nemohl být automechanik jako táta. To bych fyzicky nezvládl. V kanceláři to pro mě bude mnohem snazší.“ Kromě účetnictví se ale po svém budoucím povolání rozhlíží i v jiných oborech. Třeba v IT. Ve škole při hodině počítačů dokonce radí učitelům. To, co se jeho spolužáci učí, má on v malíku. Většinu svého volného času totiž tráví u počítače programováním. „Zatím je to jen koníček, ale myslím si, že by mě to klidně bavilo i  zaměstnání,“ říká Honza o práci s počítačem. Kromě toho se stará i o chod školních novin. Ne jako redaktor, to prý dělá jeho spolubydlící. Šéfuje celé redakci a zařizuje vše, co je pro její chod třeba. K tomu všemu hraje poměrně málo známý sport boccia.

Honza bydlí jen s tatínkem v rodinném domku. S maminkou a jejím přítelem se nestýká. S nadsázkou se dá říct, že za svou rodinu možná překvapivě považuje i některé sousedy u nich doma v Úpici: „Bydlíme v malé vesničce, kde nám všichni sousedi pomáhají, jak mohou. Když taťka potřebuje odjet, přijdou k nám a postarají se o mě. Pomáhají nám se vším.“

Jejich dům není pro vozíčkáře úplně dobře vybavený. „Zatím.“ dodává Honza s vykřičníkem v hlase. „Bydlíme s taťkou jen v přízemí, kam mám zvenku postavenou nájezdovou rampu. Teď ale dům rekonstruujeme. A dostali jsme peníze i na výtah. Samotná rekonstrukce jde ale celkem pomalu, kromě výtahu vše platí taťka z toho, co ušetříme. Na konec přestavby se ale těším. Konečně se podívám do svého starého pokoje v patře. Nebyl jsem tam možná od šesté třídy.“

Radka

Jestli za pár let plánujete účast na evropském summitu nebo se chystáte na konferenci do Bruselu, nejspíš tam s některou z delegací potkáte i sympatickou blondýnku Radku Sochorovou. Dnes je jí jednadvacet let a cílevědomě míří právě do hlavního města Evropské unie. Studentka lingvistiky a překladatelství na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy bude tlumočit a překládat francouzštinu, jazyk, do kterého se na střední škole naprosto zamilovala.

Radka Na otázku, co ji baví nejvíce, se samozřejmostí odpovídá, že kontrastivní fonetika a gramatika, až pak zmiňuje ostatní aktivity. A není jich málo, francouzské filmy, výroba dekorací ve stylu Provence, hudba a knihy, samozřejmě ve francouzštině. Dále pak klavír, tenis a běh. Těžko si představit, že takto energické dívce lékaři před dvěma lety diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Tato zákeřná nemoc postihuje nervový systém a Radce ubírá sílu nejen na koníčky, ale především na studium.

Těžká nemoc ale není jediné břímě, které jí život naložil. Když bylo Radce osm let, rodiče se rozvedli a Radka zůstala se starší sestrou u matky, otec se odstěhoval, ale neplatí výživné. Finanční situace se v rodině ještě zhoršila, když kvůli problémům se zády musela Radky maminka do částečného invalidního důchodu. Práce se mamince hledá těžko a v současnosti je nezaměstnaná. Z hlasu mladé studentky ale není cítit sebelítost ani zášť, všechny výdaje si hradí sama. „Mám několik brigád, pracuji jako hosteska, doučuji francouzštinu, češtinu i třeba chemii a pracuji u nás na katedře translatologie.“ Svou milou povahu zdědila po své mamince. „Snažím se mamce vypomáhat, jak jen to jde. Nájem mě ale platit nenechá.“

Dívka, která hned první semestr na vysoké škole zakončila jako premiantka ročníku, závidí spolužákům, kteří si mohou zapsat více předmětů. „Musím se šetřit, stres nebo fyzické vypětí zhoršuje můj zdravotní stav a prohlubuje nemoc, kterou trpím. Občas nemám sílu jít na přednášku nebo se bojím, že mě další aktivita moc vyčerpá a nemoc se naplno projeví.“ Zameškané učivo tak dohání, jak může. Škola jí však vychází vstříc a profesoři i spolužáci jí půjčují poznámky a materiály. V tom, jak naloží se stipendiem, má jasno. Použije ho na dopravu, pomůcky do školy nebo internet. Bude tak moci zvolnit s prací a zapíše si o pár přednášek navíc.

V budoucnosti se Radka vidí, jak ze svého domečku na jihu Francie vyjíždí tlumočit politikům a diplomatům do evropského parlamentu. Když bude potřebovat nabrat síly, bude odpočívat, nasávat atmosféru Francie a také využije svého literárního talentu a bude překládat texty a knihy. Francií se jednoduše hodlá úplně obklopit.

David

Vášeň ke sportu se může zrodit z čehokoli, dvaadvacetiletý David Půlpán se stal sportovcem díky svému strýci, který se vyučil zedníkem. Při své práci si osvojil tenisový backhand. Jde prý o stejný pohyb jako při nahazování omítky. Nadšení pro stolní tenis přenesl i na svého synovce, ten je dnes v tomto sportu reprezentantem ČR.

David David má nelehký úkol. Chtěl by se věnovat sportu, který tolik miluje. Není to ale snadné, cestu mu kříží tělesné postižení. Trpí totiž dysmelií, vrozenou vadou, která způsobuje, že má pravou nohu o 20 centimetrů kratší než levou. S tímto handicapem se stolnímu tenisu věnuje již jedenáctou sezonu a před pěti lety se dokonce dostal do národní reprezentace. Od té doby je veden v registru handicapovaných sportovců.

Student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě se ale svým handicapem nenechá omezovat, a tak hraje nejen s podobně znevýhodněnými hráči, ale také se zdravými: „Hrát se zdravým sportovcem mi dává víc, je to větší výzva, donutí mě to vybičovat se k lepšímu výkonu.“ Soupeřit s hráčem bez omezení ale vyžaduje stoprocentní fyzičku. „Stejně tak, jako potřebuju ke hře ruce, potřebuju i nohy, hraju s protézou a je to o cviku. Stolní tenis je velmi dynamický sport, jezdím na kempy, kde trénujeme nejen fyzičku, ale i postřeh a rychlost. Zvítězit nad zdravým hráčem je otázka kombinace všech těchto dovedností. Dokážu tak vyhrát i s dysmelií.“

Davidův den se skládá z přednášek, tréninku a studia, na další aktivity nebo brigády nezbývá čas, a tak je financování studentského života složité. David pobírá invalidní důchod 1. stupně a nějaké peníze dostává od rodičů. Musí ale platit kolej, sportovní vybavení, členství ve sportovním klubu a dopravu nejen po Praze, ale i jízdné domů do Třibřich u Chrudimi, když jede navštívit rodiče a malého brášku. Peníze ze stipendia tak budou vítaným příspěvkem do rozpočtu mladého studenta a David je plánuje využít hlavně na studium a sport.

Pokud jde o budoucnost, je David realista. „Rád bych se stolnímu tenisu věnoval profesionálně. Pokud by se mi poštěstilo živit se sportem, pak by moje kariéra trvala maximálně patnáct let.“ Flintu do žita ale určitě nehází. „Jágrovi je přes čtyřicet a taky pořád hraje, tak uvidíme,“ říká optimisticky. Sportovec ale myslí na vše. Na FTVS studuje aplikovanou tělesnou výchovu a sport osob se specifickými potřebami a chtěl by se v tomto odvětví nadále rozvíjet. Bude ale jedním z průkopníků. Magisterské studium v tomto oboru zatím otevřeno je, ale historii u nás tento obor téměř nemá. Až David dokončí bakalářské studium, doufá, že navazující magisterský studijní program bude stále ještě otevřen. Uplatnit se na trhu práce však nebude lehké. David ale věří, že v České republice je potřeba pro handicapované sportovce vybudovat stabilní zázemí. To je jeho hnacím motorem.

Vahan

To, co se teprve devatenáctiletému Vahanu Matčkaljanovi nedá upřít, je cílevědomost a smysl pro zodpovědnost. Už teď ví, že chce vystudovat dobrou školu a najít si takovou práci, aby byl schopen zaopatřit rodinu. Vahan pochází z Arménie, ale z jeho vyprávění je jasné, že se žádnými hranicemi spoutat nenechá.

Vahan Na gymnáziu F. X. Šaldy se Vahan začal věnovat němčině a po týdnu v Berlíně měl jasno. Právě tady by chtěl pracovat. „V Německu mám několik příbuzných a pochvalují si to tam. Práce je tam dobře finančně ohodnocená a navíc to není daleko.“ Pokud by ale Vahan našel dobrou práci v Čechách, neváhal by, chce být nablízku rodině. Na rodině lpí Vahan stejně jako na vzdělání, jeho pětičlenná rodina kvůli nedostatku práce a politické situaci odešla z Arménie. Díky příchodu do České republiky se pro ně ale otevřely dveře k lepšímu životu. Vahan teď může studovat na soukromé škole, která ale vyjde na pěkných pár tisíc korun ročně. Právě na studium by chtěl Vahan peníze ze stipendia použít a má už jasno v oboru, kterému se chce věnovat. „Z gymnázia jsem přestoupil na soukromou obchodní akademii tady u nás v Liberci, baví mě čísla a rád bych se věnoval ekonomii nebo managementu, sportovní management by mě asi bavil nejvíc.“

Ke sportu má ctižádostivý Vahan blízko, od mala totiž trpí astmatem a překonat mu ho pomáhá judo. V roce 2005 se díky kamarádům v azylovém domě s tímto sportem seznámil a začal několikrát týdně poctivě trénovat. Díky tomu vybije přebytečnou energii, což mu pomáhá zůstat klidným a koncentrovaným. Sport mu kromě soupeřů pomáhá porazit i astma. „Od té doby, co dělám judo, se cítím daleko lépe. I můj doktor byl v šoku, astma téměř zmizelo.“

Budoucnost Vahan vidí pragmaticky a rozhodně nic nebere na lehkou váhu. „Mamka ze mě chtěla mít doktora, ale medicína se studuje spoustu let a já bych chtěl co nejdříve pracovat, abych mohl zabezpečit rodiče a sourozence.“ Rodina je pro Vahana na prvním místě. Tento mladý muž ale myslí i do budoucnosti. Při volbě vysoké školy nemá malé ambice a chystá se na přijímací zkoušky na VŠE. „Chtěl bych si najít opravdu dobrou práci, abych mohl mít velkou rodinu a moje děti mohly jít studovat na ještě lepší školu, než půjdu já.“

Ismail

Málokdo bere život tak optimisticky a nebojácně jako téměř devatenáctiletý Ismail Idrizi. Mladý student z Albánie přišel do Prahy před dvěma lety a díky svému talentu na jazyky se česky domluvil za pár měsíců. Přiznává ale, že to nebyla hračka, nic jiného mu však nezbylo, do Čech přišel sám, bez rodiny.

Ismail Z domoviny Ismail odcestoval kvůli špatné ekonomické situaci, chtěl začít něco nového a lákaly ho nové příležitosti, které srdce Evropy nabízí. Češi jsou mu sympatičtí. „Na Praze mám nejraději lidi. Jsou vstřícní a vzájemně se respektují. Sám jsem spíše klidný a hodný, proto mi přijde, že sem zapadám víc. Nemám zas tak horkou krev jako většina lidí od nás z jihu.“ Má také rád kulturu a líbí se mu, jak je hlavní město České republiky v tomto ohledu rozmanité.

Ismail bydlí na Praze 4 v Zařízení pro děti – cizince, tam se mu naskytla možnost jít na školu a vybral si obor kuchař – číšník. „Vychovatelé jsou moc milí a hodně mi pomáhají, pomohli mi i s hledáním školy. Obor jsem si ale zvolil sám.“ K volbě ho nejspíš inspirovala svíčková se šesti, tu má Ismail z české kuchyně nejraději. Na práci a vzdělání klade mladý kuchař velký důraz a rád by pokračoval ve studiu managementu na vysoké škole, aby v budoucnu mohl vést restauraci. Zatím si ale příležitostně přivydělává v kuchyni nebo na různých akcích jako číšník.

Ismaila momentálně čeká autoškola, stipendium zatím využije právě na řidičák. Následně pak na školní potřeby a také na své koníčky, kterých není málo. Mladý kuchař chodí pravidelně cvičit, hraje fotbal a tenis a také rád maluje. „Kreslím většinou podle předlohy, krajinu nebo třeba i město, inspirace je všude kolem.“

Najít si kamarády nebylo pro mladého Albánce kvůli jazykové bariéře snadné. Při učení mu podle jeho slov pomohly české knihy a hudba. Mezi jeho oblíbené zpěváky patří Ben Cristovao a také slovenský Majk Spirit. Ze začátku také chodil na doučování, ale po dvou letech mluví naprosto plynně a slova hledá málokdy. Díky píli mladého Albánce se karta obrátila a kamarádů už má spoustu, dokonce pár z nich učí trochu albánsky.

Podpora prostřednictvím Karty dobré vůle ČSOB Private Banking

Lucie

Lucie Devětatřicetiletá paní Lucie z Hřebče získala speciální pomůcku WalkAid, která jí umožňuje zmírňovat příznaky roztroušené sklerózy – s pomůckou se opět může postavit na vlastní nohy. Jinak se, vzhledem k postupující nemoci, pohybuje především na mechanickém vozíku. Lucie žije s manželem, který má stejné onemocnění, a desetiletým synem.

Tomáš

Tomáš Jedenáctiletý Tomáš z Jirkova potřeboval dofinancovat rehabilitační pomůcku motomed. Tomáš se narodil zdravý, ale po porodu dostal novorozenecké křeče, trpí epilepsií, dětskou mozkovou obrnou a zrakovou vadou. Navzdory handicapu chodí do čtvrté třídy a výborně se učí. Pohybuje se na vozíku a motomed mu umožní procvičovat především dolní končetiny, aby se udržoval fit a mohl trávit čas s kamarády a ve škole bez zdravotních komplikací.

Veronika

Veronika Čtyřiapadesátiletá Veronika z Prahy je po operaci páteře, má diagnostikovánu roztroušenou sklerózu, potřebuje dofinancovat rehabilitační pomůcku motomed. Bydlí pouze se synem, který se o ni stará.

Pomůcka paní Veronice umožní zachovat co nejdéle hybnost končetin, vybrala si repasovaný – levnější typ pomůcky.

Filip

Filip Dvacetiletý Filip z Havířova ochrnul po vážné autonehodě v roce 2012, při níž došlo k poranění mozku, 3 měsíce strávil v kómatu. Jeho rodina boj nevzdala, otec o něj denně pečuje a zúčastnili se i několika pobytů v rehabilitačních zařízeních.

Filip se pohybuje na vozíku, ale potřebuje každodenní pomoc při běžných úkonech. Dělá pokroky a v rehabilitačním ústavu v Hrabyni mu doporučili doma cvičit na přístroji motomed. Když bude pravidelně cvičit, dávají mu šanci, že by se mohl opět postavit na vlastní nohy.

Stáňa

Stáňa Šestnáctiletá Stáňa z Litoměřic trpí zvláštní metabolickou poruchou, která se projevu již od dětství závažnými problémy se zrakem, epilepsií, skoliózu páteře, těžkým mentálním postižením, prodělala i zástavu srdce při běžném zdravotnickém výkonu.

Postupně bohužel dojde ke stavu, kdy Stáňa zcela ochrne a skončí na vozíku. Díky pomůcce motomed bude možné udržovat její svalstvo déle funkční. Maminka Stáňi loni ovdověla, nepracuje, stará se o dceru. Stáňa má ještě starší sestru, která studuje vysokou školu.

Cvičná kuchyně pro nevidomé v Ústí nad Labem

Lidé s poruchami zraku, zejména při jeho náhlé ztrátě, mívají těžkosti se schopností postarat se o sebe, uvařit si. Celý život byli zvyklí dívat se na ruce a náhle se musí naučit pracovat bez zrakové kontroly. Slabozrací se musí učit využívat deformované vizuální vjemy a každý zlomek svého zrakového potenciálu. A právě vhodné vybavení a úpravy prostředí mohou toto učení usnadnit. V kuchyni se klienti učí od nalévání vody, krájení chleba až po pečení v troubě.

Nadační fond Mathilda, Tyfloservis, o.p.s. a ČSOB Private Banking společně uvedli do provozu zrekonstruovanou cvičnou kuchyni pro nevidomé v Ústí nad Labem.

„Rekonstrukce kuchyně a ještě k tomu speciálně vybavené je velmi nákladná. O to víc si vážím ČSOB Private Banking, která nám na rekonstrukci přispěla částkou 150 000 Kč.“ říká Luboš Krapka, ředitel Nadačního fondu Mathilda, který se zaměřuje na zlepšení kvality života nevidomých a slabozrakých.

Medailonky klientů Tyfloservisu:

  • R.V.

    Mladý muž, který ztratil zrak v důsledku diabetické retinopatie. Nejprve byl velmi zoufalý, ale brzy se vzchopil. Naučil se pracovat s počítačem, na němž v současnosti píše pohádky pro děti. Díky nadaci Leontince mohl svou prvotinu také vydat. Posléze zvládl základy prostorové orientace a samostatného pohybu a pořídil si vodícího psa, se kterým vyhrává veškeré soutěže, které se týkají dovedností vodících psů. S dalšími nevidomými kamarády se věnuje osvětové činnosti na základních školách na Českolipsku. A s největším parťákem svého života, se ženou, vyráží často na výlety na tandemovém kole.

  • I.S.

    Žena, u které se projevilo těžké zrakové postižení v průběhu života. V současnosti je již prakticky nevidomá a k očním potížím se přidala také sluchová vada. Žije samostatně, s pomocí Tyfloservisu zvládá péči o sebe i o vlastní domácnost. V minulosti pracovala jako předsedkyně odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Liberci. Patří mezi ženy, které o sebe i navzdory zrakovému handicapu pečují.

  • I.Z.

    Mladá žena nevidomá od narození. Vzdělávala se v běžných školách v okolí svého bydliště, takže vyzkoušela možnosti plné integrace. Aktuálně pracuje v keramické dílně Pobytového a rehabilitačního střediska Dědina, o.p.s. Zabývá se speciálním typem malby v ateliéru Artevide pod Pražským hradem. Samostatná je v prostorové orientaci a pohybu venku, méně zkušeností má v oblasti sebeobsluhy, zejména vaření, praní apod. Chce se naučit samostatnosti i v těchto dovednostech.

  • H.C.

    Mladá žena nevidomá od narození. Vzdělávala se v běžných školách v okolí svého bydliště, takže vyzkoušela možnosti plné integrace. Aktuálně studuje Univerzitu J. E. Purkyně v Ústí nad Labem v oboru sociální pedagogika. Studiu se plně věnuje a je v něm velmi úspěšná. Samostatně se po Ústí nad Labem téměř nepohybuje, v oblasti sebeobsluhy má minimální zkušenosti, ale má zájem se na tyto dovednosti soustředit.

  • V.M.

    Žena, u níž došlo ke zhoršení zrakového vnímání v průběhu života. Aktuálně se její zrakové schopnosti pohybují na úrovni těžce slabého zraku a velmi záleží na světelných a dalších podmínkách. Paní … je velmi schopná, maximálně využívá vhodné kompenzační pomůcky, snaží se zvládat potřebné dovednosti co nejvíce samostatně. V kuchyni se běžně pohybuje a vše si sama připravuje.

Pohybové terapie pro děti s kombinovaným postižením ze Základní školy speciální Neratov

Při rozvoji schopností dětí s kombinovaným postižením velmi pomáhají různé druhy terapií, především hippoterapie, canisterapie a ergoterapie – při nich si děti zlepšují rovnováhu, koordinaci i jemnou motoriku, uvolňují a posilují svaly, pracují na schopnosti spolupráce a v neposlední řadě u nich probíhá také potřebné emoční uvolnění.

I když pro Základní školu speciální Neratov tyto terapie vykonávají odborníci většinou za výrazně nižší odměnu, než je běžné, případně i zdarma, jedná se pro školu a pro rodiny handicapovaných dětí i tak o poměrně velký náklad. Příspěvek ve výši 50 tisíc korun od Karty dobré vůle ČSOB Private Banking nám zpřístupnil všechny tři jmenované druhy terapií (ergoterapie, hippoterapie, canisterapie) pro 12 dětí s kombinovaným postižením na celý školní rok 2015/2016. Díky němu děti mohly každý měsíc absolvovat jednu hippoterapii na nedalekém statku, který je zároveň zaměstnavatelem lidí s postižením, jednu canisterapii se speciálně vycvičenými psy a zkušenými psovody a tři ergoterapie s vystudovanou a zkušenou ergoterapeutkou.

Jára trpí Downovým syndromem a vadou zraku. Jeho rodiče se ho hned po narození kvůli jeho nemoci zřekli. Hned z porodnice proto putoval do kojeneckého ústavu, odkud se ve třech letech dostal do pěstounské rodiny Němcových, kde dodnes vyrůstá.

Ještě o něco těžší životní start měl jeho „pěstounský“ bratr Roman. Ten se také narodil s Downovým syndromem a navíc trpí těžkou srdeční vadou a vadou sluchu, později se u něj objevila také dna. Až do svých osmi let vyrůstal v ústavu a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Pak si ho do pěstounské péče vzala již zmíněná rodina Němcových a díky její velké snaze byla Romanovi operována srdeční vada – kdyby se jeho noví rodiče o operaci nezasadili, pravděpodobně už by dnes nežil.

Jára i Roman dnes mají milující rodinu a žijí v přátelském prostředí. Aby měli i naději na co nejsamostatnější život v přirozeném prostředí i v dospělosti, navštěvují Základní školu speciální Neratov. Tam spolu s nimi chodí dalších 10 dětí s kombinovaným postižením, tj. takových, které jako Jára a Roman trpí zároveň více různými postiženími, například poruchou autistického spektra, epilepsií, vadami zraku a sluchu, dětskou mozkovou obrnou či Larsenovým syndromem.

Neurorehabilitační terapie pro děti s dětskou mozkovou obrnou

Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové zajišťuje kofinancování intenzivní pohybové terapie pro děti trpící dětskou mozkovou obrnou (DMO) a jinými neuromuskulárními deficity. Karta dobré vůle ČSOB Private Banking v průběhu roku 2015/2016 poskytla 200 tisíc korun na zdravotní péči pro 20 dětí.

Jakub

Jakub Šestnáctiletý Jakub terapii Therasuit zná. Díky ní se ve čtrnácti letech poprvé posadil sám, bez opory. Díky terapii se podařilo zvrátit extenční spazmus. Jeho spazmy před terapií, přestože samozřejmě rehabilitoval, byly tak veliké, že v osmi letech zlomil mechanický vozík. Jakub je po fyzické stránce postižený velice vážně (spastická kvadruparéza, epilepsie), přesto díky dosavadní péči nemá žádnou kontrakturu, která by limitovala další možné zlepšení. Naopak. Je na něm velice dobře vidět, že důsledná péče a sofistikovaná rehabilitace přináší úlevu samotnému Jakubovi, jeho blízkým, ale také systému, neboť Jakub nepotřeboval například žádné korekční ortopedické operace. Samozřejmě Jakub roste a těžkne a je velice důležité aby si zachoval též dosavadní dovednosti. Aby se i nadále unesl. Po psychické stránce je Jakub plně orientovaný šestnáctiletý kluk s výraznou sociální inteligencí. Je usměvavý a co je zajímavé, cvičení se mu nikdy nezprotivilo. Pokud zná důvod a je mu vše dobře vysvětleno, spolupracuje rád a fyzioterapeutkami je oblíben i přesto, že díky svému postižení a velikosti, jeho rehabilitace vyžaduje často terapeuty dva. Pokud bude Jakubovi umožněno dále na sobě pracovat a nerezignovat, velice to pomůže pečující osobě vedle něj, neboť jakákoli manipulace (oblékání, přesazování z vozíku, krmení) je usnadněna sebemenší změnou jeho zdravotního stavu k lepšímu. A ta se stále díky Therasuit děje. V příštím kole bychom chtěli společně zapracovat na slabší pravé straně těla, opoře pravé ruky, na držení hlavy, na dolních končetinách, které tím, že se nezatěžují chůzí, jsou samozřejmě velmi náchylné k deformitám. A na celkovém komfortu prožívání vlastního těla, ke kterému dochází právě díky snížení spasticity. Jsme bez nadsázky nesmírně vděční, že jsme se této metody dočkali relativně včas a jsme rádi, že terapii máme v místě bydliště, neboť péče o Jakuba doma po terapii je samozřejmě mnohem jednodušší a příjemnější. Za Jakuba děkuji srdečně všem, kteří pomáhají dětem jako je Jakub dostat to, co opravdu potřebují.

Petr

Petr Péťovi je 14 let, žije se svými rodiči a dvěma sourozenci (6 leta a 2 roky) v Sudkově. Kvůli DMO má Péťa problém s propnutím nohou v kolenou a také potřebuje zdokonalit stoj na nohou a celkově zlepšit motoriku pravé ruky. Rehabilitace pomůže Péťovi zlepšit chůzi, přispěje k uvolnění těla a k celkovému zlepšení zdraví.

„Chtěli bychom Vám z celého srdce poděkovat jménem Péti a celé našíi rodiny za příspěvek na speciální neurorehabilitaci v ADELI Medical Center v Piešťanech. Opravdu si toho moc vážíme, že díky Vám můžeme absolvovat další rehabilitaci, která Péťovi umožní další pokroky a zlepšení jeho zdravotního stavu. Bude to pro nás další krok v před a přiblížení se k Péťovu snu udělat ten první samostatný krůček. Ještě jednou moc moc děkujeme.“ Rodiče Petra

Daniel

Daniel Danečkovi je šest let, žije s rodiči v Lázních Bohdaneč. Daneček se narodil s DMO, je samostatně nechodící. Velmi mu pomohla dřívější rehabilitace v Klimkovicích, na posledním pobytu se dokonce naučil chodit s tříbodovými holemi. Na terapii, hrazenou z projektu Pomoc dětem s DMO, se Daneček učil samostatné chůze. Z Klimkovic nám přišla tato zpráva:

„Zdravíme Vás s maminkou z podzimního rehabilitačního pobytu Klim-Therapy ze Sanatorií Klimkovice. Tento pobyt se mohl uskutečnit díky Vaší milé pomoci. Moc a moc Vám děkujeme.

Chválí mě tady, že jsem se od srpna, kdy jsem tady byl naposledy, hodně zlepšil v chození s berličkama. Maminka říká, že jsem se taky zlepšil ve zlobení.

Každý den několik hodin poctivě cvičím a učí mě tady chodit. Už se mi podařilo opakovaně udělat 15 samostatných kroků. Maminka z toho měla ohromnou radost a dala to na Facebook, tak se můžete podívat, jak mi to jde.

Pan primář říkal mamince, že je to se mnou na dobré cestě, že to chce jenom trpělivost. Sice tomu moc nerozumím, ale budu se snažit.

Jinak je tady moc hezké počasí a užíváme si maminkou procházky v lese. Maminka mi slíbila, že když se naučím chodit, tak mi koupí holínky a budeme tady spolu na jaře chodit mimo cestičky a pořádně to tady prozkoumáme. Taky bych si moc přál, abych mohl v lese sbírat houby, protože jsem to díky tomu, že pořádně nechodím, nikdy nedělal. A já mám houby hrozně rád, to když je maminka udělá jako řízek.

Taky zasílám fotku ze cvičení. Už mi zbývá jen pár procedur a končím, už se moc těším domů“.

Letní tábor pro hendikepované děti se zaměřením na aktivní canisterapii

Žáci žižkovského speciálního odborného učiliště ve věku 15–26 let s těžkým postižením, u kterých se kromě snížených intelektových schopností projevila i zdravotní vada měli koncem letošního července již počtvrté možnost zúčastnit se prázdninového týdenního pobytu v Trhovém Štěpánově.

Během pobytu zažily děti díky obětavým vychovatelům-asistentům spousty obvyklých táborových aktivit, jako jsou pěší výlety za památkami, táboráky, společenské hry apod. Vítaným a velmi přínosným oživením denních aktivit byla pravidelná canisterapie pod vedením mistra světa ve sportovní kynologii Luďka Šilhavého. Během ní žáci podle svých individuálních možností posilovali a rozvíjeli citové dovednosti při hlazení, mazlení a komunikaci se psem, rozumové dovednosti, rozšiřování slovní zásoby, jemnou a hrubou motoriku při házení míčků a relaxovali při kontaktu s přátelskými chlupáči.

Takto prováděná canisterapie má na rozvoj dětí velmi pozitivní vliv, což je vidět na zlepšení stavu dětí dle jednotlivých druhů hendikepů: U žáků s tělesným postižením (DMO, LMD, svalová dystrofie, epilepsie) i mentálním postižením dochází k zlepšení pohyblivosti. U autistů pes plní roli prostředníka mezi jejich světem a realitou. U žáku s těžkou vadou sluchu podněcuje kontakt se psem verbální i neverbální komunikaci. Žáci, kteří mají specifické poruchy chování, dosahují lepších výsledků při výchově a motivaci ke vzdělání. U zrakově postižených žáků je důležitá podpora hmatové terapie a rozvoj sociálních dovedností.

Hvězdný bazar – originální sekáč a tréninkové pracoviště pro vozíčkáře

Hvězdný bazar provozuje Česká asociace paraplegiků – CZEPA jako jeden ze svých projektů na podporu vozíčkářů s poraněním míchy. Je to charitativní obchod, který zaměstnává vozíčkáře. Pracovní místa prodejců jsou určena zejména mladým lidem, kteří v důsledku úrazu nedokončili vzdělání, nemají pracovní zkušenosti nebo nemohou vykonávat svou původní profesi. V obchodě pracují vždy 4 vozíčkáři pod vedením pracovního terapeuta. Cílem je jim pomoci získat pracovní dovednosti a znalosti, které jim umožní uplatnit se dále na otevřeném trhu práce.

Komu pomohl dar Karty dobré vůle ČSOB Private Banking (současní prodejci Hvězdného bazaru):

  • Jiří (25 let)

    Jiří „V šestnácti letech jsem na třídním výletě skočil šipku do vody a zlomil si krční páteř. Stejně jako každému vozíčkáři i mě to obrátilo život „vzhůru nohama“. Po několika letech v izolaci jsem přišel na to, že doma být nechci a nemůžu: Začal jsem cestovat. A chtěl jsem pracovat. S cestováním to překvapivě bylo jednodušší než s prací. Neměl jsem zkušenosti. Pomohla mi Česká asociaci paraplegiků. Když se uvolnilo místo ve Hvězdném bazaru šel jsem do toho. A začínám mít pocit, že příště nebudu mít při hledání práce potíže.“

  • Jaroslav (29 let)

    Jaroslav „Na vozík jsem se dostal ve dvanácti letech po úraze elektrickým proudem – vylezl jsem na sloup vysokého napětí. Kvůli popáleninám mé léčení trvalo relativně dlouho, po nemocnicích jsem se potuloval dva roky. Poté přišel návrat do školy. Ta byla sice bezbariérová, ale jinak běžná základní škola a díky tomu jsem zůstal stále ve společnosti mezi „zdravými dětmi“, což mi vyhovovalo. To také zůstalo mou prioritou při výběru střední školy. Nakonec jsem studoval střední školu se zaměřením na sociální péči a pečovatelskou činnost ve Zlíně. Tam jsem díky praxi poznal lidi i s jinými handicapy a osudy. Vysoká škola mě příliš nebavila a přišel čas si najít zaměstnání. Většinou se jednalo o práci z domova. Velký zlom nastal, když jsem se rozhodl vrátit ke sportu a začal hrát ragby. Díky tomu jsem se seznámil s mnoha úžasnými vozíčkáři, kteří nefňukají a jdou si za svým cílem. To mě inspirovalo a motivovalo zvládnout to taky. Dnes jsem šestým rokem členem reprezentace ČR v ragby vozíčkářů. A bojuju i na poli pracovním. Hvězdný bazar je pro mě jedinečnou příležitostí, jak pracovat v kontaktu s lidmi a zároveň se naučit co budu potřebovat v budoucnu, abych takovou vysněnou práci mohl mít už vždycky.“

  • Jana (37 let)

    Jana „Ve čtrnácti letech jsem spadla ze stromu, zlomila si páteř a porušila míchu. Diagnóza zněla paraplegie – ochrnutí dolních končetin. Jsem na vozíku už docela dlouho a vím, že se na něm dá dělat spousta věcí, hraju závodně florbal, cestuju. Ale sehnat práci je těžké. Ještě tak práci z domu, ale já jsem ráda mezi lidmi. Jsem vyučená květinářka, ale bohužel ve svém oboru jsem uplatnění nenašla. Představte si taky květinářství, ve kterém by se dalo pohybovat na vozíku. Hvězdný bazar je v tomhle super, je úplně přizpůsobený pro vozíčkáře, jsme tam svobodní, samostatní, nikoho nepotřebujeme na pomoc. Jsem ráda, že se učím nové věci. Věřím, že mi to otevře dveře i do další práce. Navíc mi to dává smysl, nedělám to jen pro sebe. Těší mě, že zisk pomůže i dalším vozíčkářům. Obchod zatím začíná, bojuje o své místo na slunci. Ale já miluju adrenalinové sporty, tak jsem ráda, že jsem u toho.“

  • Tomáš (25 let)

    Tomáš „V patnácti letech mi diagnostikovali vzácné genetické onemocnění, kvůli kterému mi postupně odumírají nervy na končetinách. Rok od roku jsem chodil hůře a to jsem psychicky špatně snášel. Když mi bylo dvacet jedna let, můj zdravotní stav se zhoršil natolik, že jsem od té doby odkázaný jen na pohyb na vozíku. Časem jsem ale změnil celkový pohled na život a nyní se považuji za hrdého vozíčkáře, který díky svým kolečkám získal „nohy“. Nyní žiji daleko pestřejší život, miluji výzvy a rád překonávám bariéry. Když jsem se dozvěděl o projektu Hvězdný bazar, přál jsem si v něm pracovat. Viděl jsem v tom cestu k nezávislosti, bez práce člověk není soběstačný. A můj sen se mi nakonec splnil. Je mi ctí, že zde mohu pracovat, protože věřím, že tento projekt má smysl, a může pomoci nejen mě, ale mnoha dalším lidem, kterým se, ze dne na den, úplně změnil život a ocitli se na vozíku.“

Podpořené organizace